Kapitola 1.

11. listopadu 2010 v 16:35 | Yukiko |  Maskot - příběh
©http://www.rose-in-rose.blog.cz
     ,,Kyioshi, máš tu další pozvánku"! S trhnutím jsem se otočil a podíval se na Yukin obličej který zářil úsměvem. ,,Aha, dobře". Odpověděl jsem s falešnou radostí v hlase, kterou jsem se snažil marně skrýt. Yuki zvážněla a přistoupila ke mně. Pozvánku přitom ledabyle pohodila na noční stolek. Objala mě kolem pasu a rukou mi jemně pročechrala vlasy. ,,Děje se něco"? Zeptala se a zadívala se mi přímo do očí. Neměl jsem chuť jí znovu a znovu odpovídat na stejnou otázku, která byla už tisíckrát zodpovězená, i tak jsem se ale usmál a řekl: ,,Nic, nic se neděje". Když se na Yukiné tváři znovu objevil pronikavý úsměv, pustila mě a vesele zamířila ven z pokoje. Ještě než  zavřela dveře procedila skrz škvíru: ,,A nezapomeň na tu dnešní schůzku s Nami, nemůže se dočkat až tě pozná"!
     Když se Yuki vytratila z pokoje, otočil jsem se znovu k oknu. Blížící se podzim na sebe upozorňoval do hněda zbarveným listím a chladný vítr si pohrával s větvemi lysích stromů. Od té doby co jsem nastoupil na střední školu jsem začal přemýšlet nad věcmi, které mě ještě před časem přišli naprosto zbytečné a vzdálené. Můj život se přestal vyvíjet podle mých představ a já si nevěděl rady téměř z ničím. I přes to že jsem celé své dětství prožil zde, v dětském domově, za rok jsem si chtěl najít vlastní byt i práci a usadit se.  Problém byl ale v jedné zásadní věci- ve mně. I když bych překonal všechny problémy mé psychické stránky, nikdy bych nedokázal dokonale skrýt ty fyzické. Z blonďatých vlasů mi vyčnívaly velké, kočičí uši a pod volnějšími kalhotami jsem skrýval dokonce kočičí ocas. Aby toho nebylo málo, každé mé oko mělo jinou barvu, to hnědé jsem měl ovšem pod vlasy tak, aby stejně jako předešlé dvě časti mého těla nebylo vidět. Nemusím ani říkat že pro většinu lidí byl můj zjev vždy středem pozornosti. Proti vtipům vůči mé osobě jsem se za 17 let už dostatečně obrnil, našli se ale i tací, kteří na něm chtěli vydělat. Při té myšlence jsem se zahleděl na pozvánku na stolku. Co jsem ale naprosto nechápal byli ti, kteří mi můj vzhled záviděli. Yuki, má kamarádka a od 15ti let i přítelkyně byla zároveň i mou jedinou rodinou.
     Když mě kdysi dávno někdo nechal před dveřmi sirotčince v špinavé zavinovačce, Yuki se o mně už jako malá starala a tím my nahradila matku. Můj vztah k ní i odpovídal vztahu syna k matce, ovšem to jsem jí nikdy nemohl říct. I ona mě ráda představovala svým kamarádkám a dostávala mě do situací, ve kterých se člověk cítí jako pouťová atrakce. Neměl jsem jí to za zlé, ale nedokázal jsem své pocity nijak potlačit. Odvrátil jsem se od okna a došel ke stolku na kterém ležela pozvánka. Rychle jsem text přejel očima a znovu dopis vrátil do obálky. Zjevně mě čekalo další vystoupení v zábavném pořadu… už jen z těch dvou slov mě začínal bolet žaludek. Yuki považovala za správné abych o sobě- "kočičím muži" dával vědět. Za 1. to přineslo spoustu peněz na studium i dětský domov a za 2. tu nechvalně známou popularitu po které jsem toužil snad nejmíň ze všech lidí na světě. Věděl jsem ale že nemá cenu snažit se být někým kdo prostě nejsem… někým, kdo je naprosto normální…
     O hodinu později jsem seděl  v kavárně po boku Yuki a její nové kamarádky Nami, která mě podle Yukiných slov chtěla poznat. ,,Ehm… a ty máš vážně… no, viš co myslím"? Zeptala se Nami se zvědavým pohledem v očích. ,,Jo, jasně". Odpověděl jsem a nenápadně si poposunul kapuci tak, aby jedno z mých velkých uší bylo zřetelně vidět. ,,To je skvělý"! Vyjíkla Nami tak nadšeně, že polovina lidí v kavárně teď upíralo svůj zrak směrem k nám. Rychle jsem si kapuci nandal zpátky na hlavu a nekonečnou půl hodinu odpovídal Nami na její otázky. Yuki se při každé z nich tvářila jako ta nejšťastnější osoba na světě a už jen proto jsem tohle hodlal protrpět.
     ,,Díky Kyoshi, ráda sem tě poznala". Rozloučila se s námi Nami před kavárnou a šla si svou cestou. My s Yuki jsme zůstali stát. ,,Kolik je vůbec hodin"? Zeptala se mě Yuki a já se podíval na hodinky. ,,Půl a pět minut". Odpověděl jsem. ,,Tolik? Kyoshi, máš přece to natáčení"! Chvíli jsem na Yuki nechápavě zíral, pak jsem si ale vybavil obálku která ještě do teď ležela na mém nočním stolku a bylo mi vše jasné. ,,Jo já vím, nezapomněl jsem". Zalhal jsem a rychle stočil pohled jinam, než na Yukinu tvář. Yuki ke mně ale přistoupila a políbila mě na tvář. ,,Jsi špatný lhář Kyoshi… A už běž, máš tam být ve tři-čtvrtě". Kývl jsem a rychlím krokem zamířil do budovy NBI, kde mělo natáčení pořadu probíhat.
     Když jsem dorazil na místo, zjistil jsem že je už dávno po tři-čtvrtě. Proběhl jsem vchodem do obrovské budovy a doběhl až k výtahu. Tak honem, honem. Mačkal jsem rozčileně tlačítko k výtahu. Když výtah konečně přijel, vstoupil jsem dovnitř a jel až do vrchního patra, přesně podle pokynů v dopise. Dveře výtahu se otevřeli a já chtěl rychle vyběhnout, jenže se mi dlouhá nohavice zachytila do škvíry mezi výtahem a podlahou. V tom zlomku sekundy, kde se můj obličej měl neomylně střetnout s dlaždicemi jsem ucítil jak mě kohosi pevná paže chytila do náručí. ,,Jsi v pořádku"? Zeptal se černovlasý muž a když se naše pohledy střetly, jeho tvář se mu najednou proměnila v údiv. Kapuce mi spadla z hlavy a odhalila uši. ,,Nic mi není". Řekl jsem a rychle si kapuci nandal zpátky. Bez ohlédnutí jsem se rozeběhl do natáčecího sálu doufajíc, že vše ještě stíhám. Ten chlápek mi ale po celou dobu z nejasného důvodu stále ležel v hlavě.
 


Komentáře

1 kated | Web | 4. prosince 2010 v 22:24 | Reagovat

takze jeste pred tim nez si prectu tu povidku:-) se te /vas chci zeptat kdo kreslil ty obrazky:-) hihi sou totiz moc pekny a tak nevim jestli chvalim na spravny adrese:-)
ted myslim jak obrazky za galerie maskota tak i tvorby co mate na blogu...ja treba nekreslim moc dobre XD.
jednu jedinou vec bych asi vycetla...prooooominte mi to *´.´*
ja sem se moc nevyznala na blogu...no asi patrim k tem blbejsim a potrebuju mit presne napsany napr. povidky (a az pod tim nazvy povidek, ci povidky) treba sem netusila ze ten maskot je vlastne povidka myslela jsem ze je to nejakej maskot blogu XD.
lay je hezkej:-) a jeste me zajima...jak ste prisli/prisla na to ze mas malou navstevnost???? jestli myslis podle komentiku tak to se nekdy podle toho moc urcovat neda...mozna mate skvelou sledovanost a ani o tom nevite:-) na to se hodi pocitadlo:-) to se pak zjisti co se lidem libi vic a co ne:-) a pak tak jednat:-)
mozna ze by se sikla nejaka recenze na nejaky anime nebo tak neco. nejak se zverejnit udelat si reklamaku, prihlasit se na google vyhledavac seznam a jiny servery :-) nebo treba komentovat clanky na ostatnich blogach....hihi nejlepsdi je byt na prednich vyhedavanych strankach...ehm tim myslim treba kdyz dam do vyhledavace anime tak aby se tam zobrazil prave vas blog mezi prvnima(ehm o to usiluju...nebo spis usilovala jsem ale nejak to nejde tak lehce XD)
no jo moc mluvim :-) jdu si radeji cist:-)
prosim ale neukamenujte me za moji rec prosiiiiiiiiiiiim*´.´*

2 Yukiko | 4. prosince 2010 v 23:35 | Reagovat

[1]: Táákže :D:
chválíš správně, obrázky kreslí Zifa (druhá spolumajitelka blogu). Chápu že se zde nevyznáš, nejspíš bych na tom byla stejně :D, ještě nemáme vše dodělané tak to tu zatim vypadá dost chaoticky. Jinak pochopila jsi dobře že maskot je maskot našeho blogu, ale i on má svůj příběh :). Návštěvnost malou opravdu máme, za den sem nezavítá někdy ani jeden člověk :D. Počítadlo máme založené, ale zatím tu není vložené ;). Recenze na anime já rozhodně neplánuji, ale kdo ví co se Zifuli zas vyjklube v hlavě a možná sem něco vyvrhne x).
Jinak nechceš se nám upsat do affs? Udělal/a by jsi nám radost :)

3 kated | Web | 5. prosince 2010 v 10:10 | Reagovat

no klidne budu vasim affikem XD....jen vas musim upozornit ze nejsem mos dobry sb protoze nestiham obihat....jo neco jinyho je kdyz pise shounen-ai/yaoi to potom sleduju jestli nevisel dalsi dilek :-)
jo a budete chtit diplomek???vetsina lidi si rika o diplomek vite..... jestli jo tak co na nej?? a jestli ne tak ne neva.....jo a jeste neco moc delat diplomky neumim *´.´*

4 Yukiko | 5. prosince 2010 v 12:01 | Reagovat

[3]: Jak budeš chtít :). Určitě budeme rádi ale je to na tobě :)

5 Konduto | 8. prosince 2010 v 19:04 | Reagovat

Jen pro pořádek: Já píšu komentář vždycky na konci celé povídky. Takže nezmatkovat.......

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama